na Blog.cz

Klobouk je široký 80-160 mm, nejdříve téměř kulovitý, později polokulovitý, klenutý až celkem plochý, stejně jako u muchomůrky červené, od níž se liší barvou pokožky i zbytků plachetky. Pokožka je játrově žlutohnědá až hnědá. V soustředných kruzích uspořádané zbytky plachetky jsou žlutavé až okrové. Klobouk bývá na okraji rýhovaný. Lupeny jsou vysoké 6-12 mm, husté, běla-vé nebo žlutavě okrové. Třen je dlouhý 60-160 mm a tlustý 10-30 mm, vylo-mitelný, válcovitý, dutý, bělavý nebo s okrovým nádechem. V horní části nese velký prsten stejného odstínu. Na bázi je rozšířen v hlízu, zdobenou v několika pásech bradavkami.

Dužnina je bílá, pod pokožkou žlutější než u muchomůrky červené (dobrý rozlišovací znak). Chuť i vůně jsou nenápadné. Výtrusy jsou velké 9-10 x 6-9 um, elipsoidní, hladké a bezbarvé. Výtrusný prach je bílý až žlutavý.

Roste od srpna do října (nejvíce v září) v podhorských smrčinách, dost často ve společnosti muchomůrky červené nebo i hřiba smrkového. U nás je někde hojná, jinde téměř neznámá. Více roste v lesích severní Evropy.

Je stejně jedovatá jako muchomůrka červená a mnoho houbařů ji také od ní nerozlišuje, liší se však především barvou klobouku a obvykle je také menší a méně robustní. Někteří autoři ji považují za samostatný druh, jiní za varietu muchomůrky červené. Obdobně jedovatá je i muchomůrka slámožlutá [Amanita gemmata (FR.) GILL.], která má podobný a na okraji rýhovaný klobouk slámově žluté nebo světle okrové barvy. Lupeny a třen jsou však bílé. Prsten a jemná pochva na mírně ztlustělé bázi zcela mizí. Je příbuznější muchomůrce panterové . Někteří lidé uvádějí, že některé tyto muchomůrky v malém množství tepelně upravenou ochutnali bez následků. Nikomu to však nedoporučujeme zkoušet, neboť obsahují ropuší jed bufotenin.

Lidové jméno muchomůrka královská téměř nemá; někde se jí říká králůvka.

Jedovatá.

Vedle muchomůrky zelené a její bílé odrůdy je muchomůrka jízlivá další smrtelně jedovatou

houbou, u nás se však vyskytuje docela vzácně.

Ne každý houbař ví, že muchomůrka zelená má dvě stejně krutě jedovaté sestřičky - obě čistě bílé. Jsou to muchomůrka zelená odrůda bílá a právě muchomůrka jízlivá. Právě bílá barva je častou příčinou záměny těchto smrtelně jedovatých hub s jedlými pečárkami. Spousta houbařů má totiž zlozvyk odřezávat houby od země. Není potom divu, že dojde k nešťastnému omylu. Hlíza s pochvou bývají často ukryté hluboko pod zemí. Ovšem i při vytahování plodnice ze země se třeň může přetrhnout a hlíza zůstane v zemi.Proto při sběru lupenatých hub dbáme na to, abychom vytáhli ze země celou plodnici. Mnoho méně zdatných houbařů propagují pověru, podle níž jsou jedovaté houby palčivé nebo hořké a nebývají napadeny larvami hmyzu. Je to holý nesmysl! Slimáci si často pochutnávají i na muchomůrce zelené, aniž by se jim něco stalo. Právě ty nejnebezpečnější houby mají výbornou chuť, což už zmátlo nemálo lidí.

Popis: Klobouky jsou 4-8 cm široké, v mládí vyhrble vejčité, pak zvoncovité se zaobleným okrajem, v dospělosti hrbatě sklenuté, zcela hladké, za vlhka mírně lepkavé, později lesklé, mléčně bílé, na středu někdy smetanové, naspodu s bílými až bělavými, tenkými, dosti hustými, křehkými, na ostří lehce zoubkovanými lupeny a štíhlým, válcovitým, na bázi kulovitě ztlustlým, odstále vláknitě šupinatým, bílým, 10-15 cm dlouhým a 1-1,5 cm tlustým třeněm, který nese nahoře bílý, hladký, naspodu vláknitě šupinkatý prsten a na bázi čistě bílou, cípatou pochvu. Výtrusy jsou bezbarvé.

Muchomůrka jízlivá roste vzácně od července do září v jehličnatých a smíšených lesích, spíše ve vyšších polohách, zejména ve smrčinách. Je smrtelně jedovatá!

Muchomůrka jízlivá je značně podobná některým bílým druhům pečárek (Agaricus), které se liší v dospělosti růžově až čokoládově zbarvenými lupeny a bází třeně vždy bez pochvy.

Klobouk je široký 50-120 mm, nejdříve polokulovitě klenutý, později ploše klenutý až téměř plochý, šedý nebo šedě hnědavý (umbrový). Okraj klobouku je v dospělosti hladký - není rýhovaný. Povrch klobouku je většinou nepravidelně pokrytý bělavými, častěji šedivými bradavkami; někdy také bývá téměř lysý. Lupeny jsou vysoké 6-12 mm, husté, bílé až škrobově bělavé. Třen je dlouhý 50-130 mm a tlustý 20-35 mm, válcovitý, na bázi ztlustělý, hladký nebo jen s jedním až dvěma nezřetelnými pásy bradavek, dole kuželovitý a často zahnutý. Nese mohutný, bílý, rýhovaný prsten. Nad prstenem je třen bílý, pod ním bývá mírně šedě šupinatý. Na celé plodnici převládá šedivá barva. Dužnina je bílá a má nevýraznou zemitou až plísňovitou chuť i vůni. Výtrusy jsou velké 9-10 x 7-8 um, krátce elipsoidní, hladké, bezbarvé. Výtrusný prach je bílý.

Šedivka roste od července do listopadu, hlavně v srpnu a v září. Je často velmi hojná a najde se ve všech lesích, především v jehličnatých.

Je to jedlá houba, nevyniká však ani chutí, ani vůní. Je však třeba ji znát vzhledem k možnosti záměny s vynikající muchomůrkou růžovkou (tab. 89) a hlavně s jedovatou muchomůrkou panterovou (tab. 72), které se velmi podobá. Proto ji nedoporučujeme nezkušeným houbařům sbírat k jídlu.

Nejen mladé plodnice muchomůrek, které nemají vyvinuty všechny znaky, ale i starší plodnice jsou si velmi podobné. Muchomůrka šedivka má mohutný "plizovaný" prsten, nerýhovaný okraj klobouku, je mohutnější a převládá na ní šedivá barva.

Muchomůrka panterova bývá štíhlejší, mívá na klobouku pravidelněji rozložené bílé zbytky celkové plachetky, její prsten není rýhovaný a bývá pomíjivý. Má štíhlejší třen, jehož spodek je ukončen kulovitou nebo vejčitou hlízou potaženou blanitou plachetkou, která na horním okraji někdy odstává a tvoří tupý límeček (srovnej s popisem muchomůrky šedivky).

Muchomůrka šedivka se pochopitelně nesmí prodávat. Dříve se uváděla také pod českým jménem muchomůrka tlustá. Někde se jí říká šedý masák. Muchomůrka šedivka má některé rovněž jedlé variety, jako je např. muchomůrka šedivka hnědnoucí (Amanita spissa var. valida FR.), která má medově hnědý, na okraji rýhovaný klobouk. Její lupeny a třen poraněním hnědnou. Vzácná je muchomůrka šedivka velká (Amanita spissa var. ampla PERS.), která tvoří plodnice a třen má hluboko ponořený v půdě.

Jedlá - netržní

Muchomůrka citronová (Amanita citrina) roste v jehličnatých, lsitantých i smíšených lesích od léta do podzimu, a to na vlhčích místech a kyselejších půdách. Roste jak v nížínách, tak i relativně vysoko v horách, tedy lze ji potkat prakticky všude. Má klobouk o průměru 5-8 cm, v mládí polokulovitý, později plochý. Barva je citronově žlutá, až žlutozelená, na povrchu jsou malé strupy, zbytky plachetky. Třeň je vysoký až 10 cm, tlustý, hladký, až na prsten. Je zaměnitelná za muchomůrku slámožlutou. Pozor, M. citronová je jedovatá.

Klobouk3 - 8 cm v průměru, široce kuželovitý, posléze plochý většinou s hrbolkem. Barvy plavě oranžové na okraji světlejší. Jinak okraj je už i v plachetce rýhovaný.
Lupeny volné, široké, bílé, někdy ostří slabě narezavělé.
Třeň 8 - 15 cm vysoký, 6 - 12 mm tlustý, válcovitý, na bázi jemně ztlustlý, bělavý, pokrytý světle červenohnědými šupinkami a zakončený velkou blanitou rezavě hnědou pochvou.
Prsten schází.
Dužnina bez výrazné vůně i chuti, velmi křehká.
Výskyt květen až listopad v listnatých i jehličnatých lesích.
Jedlá, používám do směsí i k nakládání do octa. Je však špatná díky svoji křehkosti pro transport

Árjové (Indie) většinou považovali halucinogenní rostliny za pouhé prostředníky mezi člověkem a bohy, avšak Sóma byla pro své věřící ztělesněním samotného boha.
Postup přípravy začínal očištěním drogy vodou, rozdrcením mezi kameny a zalitím drti vodou. Tento postup se několikrát opakoval. Potom byla kapalina odlita, zbytek vymačkán a takto získaná tekutina přidána k dříve získané. Nyní nastával vrcholný okamžik. Surový macerát byl filtrován přes plátno. Jasně žlutý filtrát představoval při svém objevení zjevení samotného božstva. Získaná tekutina byla před požitím ředěna mlékem, vodou nebo rozpuštěným máslem a medem.
Je známo také rituální požívání muchomůrky červené z oblasti Sibiře, kde se houby zpracovávaly podobně jako Árjové sómu: sušená houba byla macerovaná vodou a macerát byl míchán se šťávou druhů Epilobium angustifolium nebo Vaccinium uliginosum. Denní dávku představovaly jedna velká nebo dvě tři malé houby. Požívač byl euforický, s touhou po pohybu, se změnami vnímání, ale při zachované komunikaci s okolím. Pokud se houby jedly sušené, nechaly se v ústech nejprve důkladně zvlhnout. Tuto úlohu někdy obstarávala žena, která houbu převalovala v ústech tak dlouho, až z ní vytvarovala malou kuličku, kterou mohl muž snadno spolknout. Domorodci věděli, že obsažené psychotropní látky se z těla vylučují v nezměněné podobě či ve formě aktivních metabolických produktů, a proto ve svých obřadech zavedli rituální pití moči.
Stěhováním národů se kult muchomůrky červené rozšířil i na další oblasti. Jeho stopy se nalézají v ságách severských Vikingů stejně jako v překrásných kresbách v jeskyních Francie.
Účinků této houby se zřejmě občas využívalo i ve Střední Americe. Mayové, žijící v guatemalských horách, dobře znají zvláštní vlastnosti muchomůrky.
Můžeme tedy bez obav říci, že muchomůrka červená byla pravděpodobně nejstarším a nejrozšířenějším halucinogenem, které kdy lidstvo poznalo.
V západním světě byly halucinogenní vlastnosti muchomůrky červené znovuobjeveny roku 1730, kdy jeden švédský důstojník, který strávil dvanáct let v sibiřském zajetí, o svém pobytu vypověděl, že šamani primitivních sibiřských kmenů používají muchomůrku červenou jako narkotikum.
Výzkum obsahových látek muchomůrky červené byl zahájen již v roce 1869, kdy byl klasifikován muscarin. Při podkožní injekci 1-3 mg působila slinění, pocit tlaku v hlavě, změny srdeční činnosti, nevolnost, červenání v tváři, závratě, úzkost, pocení a křeče. Halucinogenní efekt se však neprojevil ani při zvýšení dávek na 100-200 mg, kdy vznikala už nebezpečná otrava (smrtelná dávka je vyšší než 300 mg).
Až v roce 1968 byl učiněn objev další účinné látky z muchomůrky červené. Byla to kyselina ibotenová a její rozkladný produkt muscimol. Farmakologický účinek obou látek je velmi blízký. Po dávce 10-15 mg popisovali dobrovolníci zmatenost, dezorientaci v prostoru i čase, zvětšené vidění předmětů, zrakové i sluchové halucinace, třes až svalové křeče. Nakonec usínali. Tímto byly téměř o sto let později objeveny psychoaktivní složky muchomůrky červené.

Muchomůrka červená roste od srpna až do listopadu na celém území České republiky, od nížin až do vysokých hor.
Roste ale jen v symbióze s některými stromy - břízou, modřínem, borovicí, smrkem a dubem. Symbiotický vztah mezi buňkami kořenů těchto stromů (živých nebo i mrtvých) a podhoubím je pro růst plodnice tak nezbytný, že bez nich plodnice nevyroste.

Způsob použití
Muchomůrka získala jméno proto, že se v minulosti někde používala k trávení much. Uříznutý klobouk se položil na talíř a na červeně zbarvené straně se posypal cukrem. Mouchy olizovaly sladkou šťávu a uhynuly. Pro člověka je sice jedovatá, ale jen zřídka dochází k těžším otravám.

Drogou je sušený klobouk této houby s množstvím bělavých strupů. Právě pokožka klobouku a zbytky plachetky, které jsou prezentovány strupy, obsahují nejvíce účinných látek. V čerstvém stavu mohou být houby nebezpečné nebo člověka "zhoubují" jen nedostatečně. Klobouky muchomůrky se suší na slunci nebo v kouři a takto usušená droga se buď přímo užívá nebo se z ní připravuje macerát, případně nálev pomocí vody nebo mléka. Někdy se k ním přidává ještě šťáva z vlochyně (Vaccinium uliginosum) nebo vrbky úzkolisté (Chamaenerion angustifolium). Užívání drogy je u většiny národů záležitostí pouze mužů, ženy mohou klobouk pouze rozžvýkat a vytvarovat do tvaru kuličky nebo roubíku.
Při orální aplikaci je muscimol aktivní v dávce 10-15 mg, zatím co kyselina ibotenová v dávce nad 90 mg. Kyselina ibotenová je považovaná za mírně toxickou, a čerstvá houba ji obsahuje v množství 0,03-0,1 %. Správné dávkování závisí na mnoha proměnných. Údajně má potenciál klesat například ke konci vegetačního období. Hodně rozdílné mohou být i plodnice z různých lokalit.

Účinky
Některé obsahové látky muchomůrky červené mají, jak již bylo řečeno, výrazný toxický účinek na organismus. Muskarin je silným dráždidlem parasympatického nervstva, halucinogenně se uplatňují především kyselina ibotenová, muscimol nebo muskazon.
Intoxikace muchomůrkou červenou, respektive jejími obsahovými látkami dráždícími centrální nervovou soustavu, je provázena nejprve málo výraznými příznaky zahrnujícími snížené slzení a slinění (postižený cítí vysychání v hrdle a v ústech, špatně s mu polyká), pocit zatajení dechu, tlak v žaludku jako při přejedení, nevolnost až bolesti v břiše, nechutenství a zvracení. Srdce začíná silně bušit.
Průběh otravy, jako důsledek působení toxických látek na CNS, lze rozdělit do dvou údobí:
První údobí - excitační - se začne projevovat 1 až 4 hodiny po požití (s variací od 30 minut do 7 hodin) a je charakterizováno pocity intenzivního horka (intoxikovaný touží po ochlazení) a mravenčení na celém povrchu těla intoxikovaného, později necitlivostí. Končetiny se intoxikovanému jeví téměř nehmotné, zdá se mu, že je nadnášen nebo hnán neznámou silou, dostavuje se touha po pohybu, otáčivá závrať a pocit létání. Současně s tím dochází ke ztrátám síly. Pohyby, především pak chůze, se stávají brzy nekoordinovanými, intoxikovaný neudrží v rukou ani lehké předměty. Stav je podobný silné alkoholové opilosti. Objevují se poruchy hmatu až hmatová necitlivost. Stupňuje se psychické vzrušení, dochází ke ztrátě kontaktu s okolím a objevují se halucinace. Stupňuje se též hybný neklid provázený bezúčelnými pohyby, dochází ke křečovitým záškubům a grimasám obličeje. Poruchy vnímání se mimo jiné projevují spíše černobílým, žlutým, modrým nebo fialovým viděním. Do dálky je vidět nezvykle ostře, jasně, a to i při slabém osvětlení. Zdá se, že blízké předměty se zvětšují. Obraz je zdánlivě plastický. Dochází též k zvukovým halucinacím a hyperakusii (intoxikovaný se například domnívá, že slyší tikot hodin z vedlejší místnosti). Otrávený je stále v kontaktu s okolím, uvědomuje si skutečnost svého stavu, má vzrušenou náladu, je mnohomluvný, častokrát opakuje slova nebo celé věty, které uslyšel v okolí. Vzrušení se stále stupňuje, postižený ztrácí vědomí a kontakt s okolím. Toto stádium otravy končí někdy delirantním obrazem, ve kterém může intoxikovaný agresivně vystupovat vůči svému okolí. Po vybití sil zmalátní, a pak upadne do stavu podobnému spíše bezvědomí než spánku (viz druhé údobí). Co prožívá od tohoto okamžiku ve formě snů, dovede obvykle popsat jen zčásti, nebo vůbec ne.
Jeden intoxikovaný vyprávěl, že "existoval ve formě dvou osob, z nichž jedna pozorovala, co dělá druhá". Další postižený si v tomto stádiu připadal umístěn ve velké bílé koulí závratnou rychlostí se otáčející mezi rotujícími červenými koulemi.
Když na člověka toxické látky působí ve spánku, mívá halucinační sny spojené s pocitem přechodu do posmrtného života nebo s pocitem depersonalizace.
Druhé údobí - komatózní - je provázeno různě hlubokým kómatem, zvýšenou nervosvalovou dráždivostí a poklesem krevního tlaku. Postižený klidně leží, tělesná teplota klesá, dýchání je rychlé a ztížené. Objevuje se modrání. Velmi zajímavé jsou relapsy excitačního syndromu v průběhu komatosního stadia.
Celá otrava trvá asi 24 hodiny. Období uzdravování začíná probuzením, postižený si většinou nic nepamatuje, nebo si je vědom, že přestál těžký snový stav. Po probuzení z kómatu mívá postižený často pocit reinkarnace. Pociťuje bolesti hlavy, ochablost, často se dostavují depresivní stavy. V období odeznívání intoxikace často přetrvávají i několik dní poruchy koordinace pohybů, poruchy vidění a poruchy řeči. Nejčastější příčinou smrti při otravě muchomůrkou červenou je, vedle řady dalších komplikací, selhání srdce a zástava dechu. Náhodná otrava končí smrtí podle statistik v 2-5% případů, hlavně u dětí a starších osob (u muchomůrky tygrované 5-10%).
Obraz otravy muchomůrkou je výsledkem spolupůsobení muskarinu, kyseliny ibotenové s muscimolem i fyzickém a psychickém stavu organismu, na který houba působila. Proto nemůže být otrava zcela přesně navozena pokusným podáním zmíněných čistých izolovaných látek.
V lidovém lékařství byla tato houba používána jako diuretikum, proti otokům a jako halucinogen. Pozdějšího využití se ji dostalo v novověké homeopatické praxi k léčení celé řady nemocí a fyziologických poruch.

Terapie
Léčení otravy muchomůrkou červenou vyžaduje především co nejrychlejší odstranění hub z trávícího ústrojí, zvláště pokud nemocný ještě sám nezvracel. Podle zkušeností nebývá spontánní zvracení u této otravy dostatečné, pokud se týče odstranění hub z trávícího traktu. Výplach v komatosním stádiu je nejen technicky obtížný, ale i velmi riskantní a raději od něj upouštíme. Namísto něho se aplikuje klysma. Excitovaný nemocný se musí někdy na lůžku upoutat a uklidnit diazepamem. V komatosním stádiu se kontroluje především respirace, ale také oběh.

Zaměnit muchomůrku červenou jde snad pouze s muchomůrkou císařkou (Amanita caesarea). Avšak ta má na spodu třeně vakovitou pochvu, kterou muchomůrka červená nemá. Kromě toho, rozřízneme-li plodnice podélně, zjistíme, že muchomůrka červená má dužinu bílou, kdežto císařka žlutou. Na klobouku císařky také nenajdeme žádné zbytky celkové plachetky. Muchomůrka císařka roste v některých oblastech Evropy, zvláště na jihu.

Klobouk je široký 30-100 mm, nejdříve polokulovitý, později nálevkovitě vyklenutý, zpočátku silně podvinutý, ve stán jen sklopený, hladký, jemně plstnatý, masitý, bílý nebo šedobílý. Lupeny jsou vysoké 2-4 mm, husté, hluboko sbíhavé na třen, v mládí bilé, později masově růžové. Třen je dlouhý 20-60 mm a tlustý 5-20 mm, plný, tuhý, shora válcovitý, dolů zúžený a mírně ohrnutý, někdy výstředně uložený, bílý nebo bělavý. Dužnina je bílá, měkká, má příjemnou mírně houbovou chuť a silně voní po mouce. Výtrusy jsou velké 8-13 x 8-6 um, vřetenovité, podélně žebernaté, světle žluté. Výtrusný prach je narůžovělý.

Roste většinou jednotlivě od června do října, především v červenci a srpnu, v listnatých i jehličnatých lesích, na lesních loukách i na zahradách s lesními stromy.

Jde o jedlou dobrou houbu, v kuchyni vždy vítanou do polévek, míchanic i pod maso. Málokdy se najde ve větším množství, proto se konzervuje jen zřídka. V octovém nálevu je chutná.

Záměna s jedovatými houbami je možná. Nezkušený houbař může omylem za mechovku

považovat některou z bílých strmělek (bílé klobouky, sbíhavé lupeny), např. strmělku potůčkovou či voskovou nebojí podobnou strmělku odbarvenou .Jsou to však podzimní houby, jejich klobouky jsou velmi tenké, na okrajích zvlněné, lupeny i v dospělosti zůstávají úplně bílé a nevoní moukou. V posledních letech je méně hojná a mnozí houbaři ji už neznají, ačkoliv se dříve (před 50 lety) běžně prodávala na trzích. Z té doby se zachovaly některé lidové názvy, jako hřibovinka, podhřibenka, lipka; na Slovensku tancunka, tanček. Vznikly z tradované zkušenosti, podle níž na stejných místech jako mechovky rostou i hřiby. To se sice často stává, ale vždy neplatí.

Již staré aztécké a později novodobé mexické kmeny Indiánů Střední Ameriky používaly při rituálních obřadech a v lidovém lékařství plodnice drobných lupenatých hub s tmavými výtrusy a nazývali je teonanacatl, tj. maso bohů. Tyto houby byly a jsou dosud významnou součástí náboženských kultů Indiánů v Mexiku, v oblasti Oaxaca. Misionáři se snažili pohanské zvyky vymýtit, proto je domorodci chovali v tajnosti.

Jako první Evropan popsal v 16. století teonanacatl a jeho účinky španělský mnich Sahagún. Konzumování těchto hub bylo i významnou součástí korunovační slavnosti Montezumy v roce 1502. Hernandéz, osobní lékař španělského krále Filipa II., který zkoumal lékařské znalosti maxických Indiánů, uvádí tři druhy omamných hub. Přesto byly naše nynější znalosti o druzích a chemii "svatých hub Mexika" získány nedávno. Zavinil to částečně americký etnobotanik Safford, který v roce 1915 tvrdil, že nejde o houby, nýbrž o kaktus peyote (Lophophora williamsi). V tomto kaktusu byl prokázán meskalin, který je známým halucinogenem a má poněkud podobné účinky jako některé lysohlávky. Již v r. 1919 tvrdil B.P.Reko, že v Mexiku rostou halucinogenní houby, ale až Weitlauer v r. 1936 to doložil vzorky.

Studiem psychotropních účinků mexických hub se zabýval R.E. Schultes z Haewardské Univerzty v Cambridge a později R.G. Wasson se spolupracovníky, mykologem R. Hemem z Paříže a fytochemikem A. Hofmannem ze Sandoz laboratoří v Baselu. V šedesátých letech určil R. Hem tyto houby jako lysohlávky (Psilocybe). A. Hofmann izoloval z lysohlávky mexické (P. Mexicana) první látku s psychotropními účnky a nazval ji psilocybin. Psilocybin je 4-fosforyloxy-N,N-dimetyltryptamin. Jeho defosforylovaná forma je psilocin, který je nestálý. Účinky obou alkaloidů jsou blízké účinkům dietylamidu kyselny lysergové (LSD), která je obsažena v námelu. Psilocybin a jemu podobné sloučeniny (psilocin, baeocystin, norbaeocystin) byly prokázány v řadě druhů lysohlávek z Mexika, Austrálie, Nové Guiney a Evropy, dál v některých druzích rodů kuželka (Conocybe), kropenatec (Panaeolus), křehutka (Psathyrella), šupinovka (Gymnopillus) a štítovka (Pluteus).

V Československu byl psilocybin prokázán např. v lysohlávce kopinaté (Psilocybe semilanceata) nebo lysohlávce české a byly porovnávány účinky obou těchto druhů. Halucinogenní účinky těchto hub jeví se jako potenciálně perspektivní v psychodiagnostice a snad i v psychoterapii, je však třeba varovat před požitím podobných hub bez lékařského příkazu, neboť jde o látky toxické.

Popis: Klobouky jsou 1,5 - 1 cm široké, křehké, v mládí zvonkovité, později až ploše rozložené, lysé, hygrofanní, do 1/3 rýhované, kluzké, bledě okrové nebo krémové, poraněním modrající, naspodu s bledě okrovými, pak hnědookrovými, lehce sbíhavými lupeny a tenkým, krémovým, vláknitým, plným, pak rourkovitým, lehce zvlněným, modrajícím, 4-10 cm dlouhým a 1-2 mm širokým třeněm; chuť mírně stahující. Výtrusy jsou tmavě šedofialové.

Lysohlávka česká roste místy dosti hojně od září do prosince v listnatých, smíšených a jehličnatých lesích na tlejících větévkách listnáčů i jehličnanů. Je jedovatá (halucinogenní)!

Lysohlávka česká je značně podobná též jedovaté lysohlávce tajemné (Psilocybe arcana), která se liší tužší plodnicí, za sucha žlutavým kloboukem s olivovým nádechem a nesbíhavými lupeny

Tetování je dokončeno vpíchnutím barevného pigmentu do malých děr v kůži. Tento pigment je relativně trvalý, záleží totiž na tom, kdo pigment aplikoval, zda-li profesionální tatér či nějaký ten amatér. Spousta lidí se bohužel nechává tetovat u těchto tatérů-amatérů a jím použitý pigment (často obyčejný inkoust) postupem času vybledne, linky jsou rozpité, kůže v místě tetování je zjizvená neodborným způsobem aplikace. Jiní lidé se zase nechají nalákat do kosmetických salónů na tzv. dočasné tetování, které po velmi krátkém čase částečně vybledne anebo pigment zčásti vypadá a na kůži tak zůstane nevzhledný obrázek.
A právě z těchto důvodů, kdy lidé podstoupí, pro kvalitní tetování zcela nevhodné metody, se hodně z nich rozhodne pro odstranění těchto nevzhledných obrázků. Jen malá část lidí se pro to rozhoduje z různých osobních důvodů, např. změnou společenského zařazení či změnou pracovního místa apod. V současné době je hned několik metod s chirurgickým zásahem pro odstranění nechtěného tetování, které jsou více méně účinné v dokonalém odstranění tetovacího pigmentu, protože v mnoha případech některé barevné kombinace pigmentů zůstávají anebo po použití té či oné metody k odstranění tetování zůstávají některá nevzhledná zjizvení. Jak mnoho pigmentu zůstane či jak moc zůstane místo, kde bylo tetování umístěno, zjizveno, záleží na mnoha faktorech. Zejména na velikosti tetováže, na jeho umístění a vlastnostech kůže každého jedince, na způsobu provedení a doba po kterou bylo tetování na kůži. Tetování, které bylo na kůži delší dobu se odstraňuje hůře než nové.

V dnešní době je mnoho metod pro odstranění nechtěného obrázku, které jsou dostupné. Již jsem zmínil metody při kterých dochází k chirurgickému zákroku. Krom těchto metod existuje i metoda, z mého hlediska nejvýhodnější po všech stránkách - tzv. COVER-UP. Ale představme si nejdříve ty drastičtější, nákladnější a bolestivější:

1,- EXCISION
Tuto metodu lze použít, pokud je obrázek malých rozměrů. Může být odstraněno celé tetování, což se provádí následujícími postupy:
Kožní chirurg aplikuje lokální anestetikum, oddělá tetování skalpelem a vzniklou ránu uzavře zašitím. V některých případech, jako např. u větších tetováží, je nutné vzít část kůže z jiného místa a nahradit ji v místě vzniklé rány. Anebo je tak možné tyto větší obrázky vyřezávat po kouskách. Nejprve se vyřízne a zašije tzv. centrum a později se stejný postup opakuje u okolních částí.

2,- DERMABRASION
Při této metodě se aplikuje rozbrušování kůže a následně je místo broušeno rotujícím abrazivním nástrojem, který zbaví kůži vrchní vrstvy. Jelikož je tato metoda velice bolestivá a dochází ke krvácení, je nutné použit lokální anestetikum a krev při odstraňování tamponovat.

3,- SALABRASION (neboli CRYOSZRGERY)
Tato metoda je už více než jedno století stará, ale stále se používá. Místo, kde má dojít k zákroku se buď zmrazí anebo se použije lokální anestetikum a poté se na kůži nanese voda smíchaná se stolní solí. Poté se použije rotující nástroj jako u Dermabrazion anebo jednodušší možnost v podobě dřevěného hranolu zabaleného v gáze a následně se tře místo, kde je nechtěné tetování. Při zbarvení místa krví dochází k odstraňování pigmentu z kůže.

4,- LASER
Ačkoliv se stále předchozí metody používají, standardním způsobem pro odstraňování tetování se stal laser. Výhodou je, že nedochází ke krvácení, jako u všech předchozích způsobů. Nicméně nikdo Vám nezaručí s určitostí, kolikrát budete muset bolestivou proceduru laseru podstoupit. Způsob spočívá v tom, že laser produkuje krátké záblesky (pulsy) intenzivního světla, které procházejí přes vrchní vrstvu kůže. Jsou částečně pohlcovány tetovacím pigmentem a dochází k jeho následném rozstřelení na malé kousky, které jsou následně odstraněny tělním imunitním systémem. To, zda-li podstoupíte jednu či deset návštěv záleží na velikosti obrázku, jeho barevné rozmanitosti, umístění, stáří a způsobu provedení. Tyto lasery mohou efektivně odstranit tetování s malou možností zjizvení. Všeobecně platí, že se nejhůře odstraňuje žlutá a zelená a nejlépe modrá a černá. Z obrázků se nejlépe odstraňují černé ornamenty. Větší a složitější obrazce se odstraňují šachovnicově i několikrát po sobě (samozřejmě s odstupem času po regeneraci pokožky) a proto se může tento způsob značně prodražit.

5,- COVER-UP
Jak již bylo naznačeno, existuje i další metoda, při které ale nedochází k odstranění nechtěného tetování tolik bolestivými způsoby, jak bylo výše uvedeno. Při tomto způsobu se staré tetování překryje novým. V profesionálních studiích většinou dokáží překrýt nekvalitní tetování tak, že vůbec nepoznáte, že pod ním něco je. V mnoha případech je samozřejmě nutné použít větší vzor a tmavší barvy, ale to záleží na tom, co máte na kůži již vyhotoveno.

Bez ohledu na to, která metoda je použitá, stále záleží na již uvedených faktorech (velikost, stáří, rozmanitost,…), jak bude Vaše pokožka po provedení některé metody vypadat. Je však bohužel pravidlem, že po chirurgickém zákroku zůstávají jizvy anebo část pigmentu, který zcela nezmizí. Tyto chirurgické zákroky jsou nejen dosti nákladné, ale také velice bolestivé, o mnoho více než samotné tetování.
Proto je na místě doporučení o rozvážnosti a přemýšlení. Nic se nevyplácí uspěchat a u tetování to platí dvojnásob. Ze zkušenosti mohu doporučit nepodstupovat tetování do dvaceti let. Roky před zmiňovanými dvaceti jsou všelijaké, jedinec se neustále hledá, rebelie se střetává s vizí klidné rodinné či firemní budoucnosti a tetování není nálepka ze žvýkačky. I když lze tetování odstranit, jedná se o složité zákroky. A těžko lze předpokládat, že se v blízké budoucnosti objeví něco méně složitějšího, méně bolestivého, méně nákladného…

Měli jste klidnou noc a vyspali jste se dorůžova? Pak si toho važte,přibližně každý třetí až pátý dospělý totiž takové štěstí nemá.Pokud se mezi ně nechcete zařadit, se spánkem si rozhodně nezahrávejte. Spánkový režim dlouhodobě neměnte, mohli byste si narušit přirozený biorytmus.Patříte-li mezi "nespavce", musíte najít příčinu a problém urychleně řešit. Poradím Vám jak na to.

Je jasné,že nedostatek spánku vede k tělesným a duševním potížím. Jestliže se člověk vyjímečně dostane do postele až nad ránem, bude sice druhý den nevyspalý a tělo se s tím vyrovná. Ovšem pokud se to stává častěji, rychle se dostaví následky- nesoustředěnost, bolesti hlavy, vyčerpanost, snížená výkonnost, a nedojde-li ke zlepšení, pak může takový nespavec upadnout i do deprese. Narušení spánkového režimu pak mnohdy bývá příčinou pozdějších problémů s nespavostí.

Kolik spánku člověk potřebuje, aby se dostal znovu do formy, je individuální, záleží na celkové tělesné a psychické kondici, věku, náročnosti povolání. Někomu postačuje pět hodin,jinému sedm, další je v pohodě až po devíti hodinách spaní.Obecně ale potřebují nejvíce spánku malé děti, s vyšším věkem se doba spánku zkracuje. Rytmus spánku a bdění řídí naše vnitřní hodiny,které ovlivňují hormony, spánkové a stravovací návyky a pohyb.Přesto se může stát, že i když je člověk unavený a ospalý, nemůže usnout nebo je neklidný a probudí ho každé šustnutí.

Hlavní příčinou krátkodobé nespavosti bývá stres, citové rozrušené, hormonální výkyv nebo změna režimu.Dlouhodobé potíže se spánkem mohou být známkou zdravotního problému, jako je onemocnění štítné žlázy, chronický zánět průdušek, Parkinsonova či Alzheimerova choroba. Nemůžete-li spát, musíte v první řadě vyloučit onemocnění, která mohou nespavost způsobovat.

Máte potíže se spaním? Připravte se na to,že se jich nezbavíte během několika dnů.V první řadě zaveďte pevný spánkový řád. Choďte spát ve stejnou dobu a stejně tak vstávejte.Důležitou roli hraje ložnice- udržujte v ní příjemný chládek, klid a pohodu. Teplota by neměla překročit 17 stupňů a před spaním vyvětrejte. Řádné zatemnění zajistí žaluzie nebo tmavé závěsy.

Pro dokonalé uvolnění těla je nutné pohodlné oblečení a kvalitní postel s roštem a zdravotní matrací, která se vytvaruje podle těla, netlačí, ani není příliš měkká.Nestyďte se v obchodě vyzkoušet, jak se Vám na matraci leží a poraďte se s odborníkem - vyhnete se tak bolestem zad. Povlečení volte z přírodních materiálů, aby sálo pot. V posteli nepracujte, ani se nedívejte na televizi, má sloužit pouze ke spaní.

Pravidelný pohyb má na spánek příznivý vliv, nesportujte však těsně před spaním, protože pak tělu trvá několik hodin, než se zklidní.Cvičení přesuňte na odpoledne, minimálně čtyři hodiny před odchodem na lůžko. Naopak lehká krátká večerní procházka pomůže.Co se týká jídla, nechoďte spát s plným žaludkem ani kručícím hlady. Po obědě se vyhýbejte kávě a nápojům s kofeinem, večeřte jen lehce. Vytvořte si zklidňující uspávací rituál- například před spaním chvíli poslouchejte hudbu, čtěte, meditujte, dejte si teplou voňavou koupel, koukejte se na hvězdy.

Do postele uléhejte s tím, že jdete spát. Pokud během půl až hodiny neusnete, nesnažte se spát za každou cenu a raději vstaňte a věnujte se nějaké snadné činnosti, nebo si čtěte, poslouchejte relaxační hudbu. Báječně pomůže také jemná masáž aromatickým olejem, ale i masáž hlavy a šíje, která uvolní krk ztuhlý prací u počítače. Ještě příjemnější cestou je něžné mazlení s partnerem.Šálek bylinkového čaje, například kozlíkového, třezalkového, mateřídouškového nebo meduňkového také pomůže. Někdo nedá dopustit na sklenici teplého mléka s medem, jiného zaručeně uspí sklenička silnějšího piva.

Pokud potíže se spánkem přetrvávají, je nejlepší vyhledat vhodného lékaře. Příčiny nespavosti mohou být tělesné i duševní.Někdy pomohou léky- hypnotika, jindy léky na zklidnění. Délka léčby nespavosti preparátem má být vždy krátkodobá a nemá přesáhnout čtyři týdny. Pacienti, kteří toto porušují a nechávají si předepisovat léky několika lékaři, dělají velkou chybu. Pokud medikaci nekontroluje jeden lékař, může dojít k poruše spánku ze závislosti na hypnoticích.Léky se pak těžko vysazují a pacient má tendenci dávku stále zvyšovat.Vleklé poruchy spánku dnes řeší lékaři v takzvané spánkové laboratoři, kde sledují činnost mozku během spánku.